Life is easier with only one button ;-)

London 2018 calling

EVERYTHING IS GOING TO BE ALLRIGHT

Jen sundej ponožky.

Byl to dlouho plánovaný víkendový výlet do Londýna. Neznamená to však, že bychom cokoliv plánovali. Koupili jsme společně jen letenky, ale ani místenky jsme nevolili plánovitě, tu stovku českejch jsme nechtěli utrácet, takže jsme samozřejmě dostali přední a zadní část letadla. Ale jak to tak bývá s neplánovanými výlety, občas se zadaří, takže vyšlo volné místo v letadle vepředu, dobří spolucestující v autobuse a najednou se plán začal tvořit.

Ze všech těch klasických turistických příhod mám dvě o ktérých stojí napsat. Nebude to Tower Bridge ani Big Ben.

#1 V Londýně musíš vědět kam chceš.

Nějak se nejde náhodně toulat a doufat, že narazíš na něco co jsi hledal. Jak to nevíš, tak to nenajdeš. nebo to víš, ale nemáš rezervaci, tak se tam nedostaneš. Je tam toho prostě o dost víc a lidí taky víc. Takže občas pocítíš takovou lehkou nicotnost. Možná Tě to trochu semele a začneš přemýšlet jestli v tom protestním stanu na ulici, ve kterým ani nikdo nebydlí nezačneš spát, protože chceš tomu všemu utéct a někam se schovat.

Kde došlo k úplnému vyvrcholení téhle krize a následně k několika zásadním poznání bylo v 10. patře Tate.

1. V první řadě to chce prověřovat kamarády, protože když ti dávaj čtyři libry za čokoládu, tři z nich můžou být starý a neplatný!
2. Umění nejde rozumět!
3. A když na tebe všechno dolehne a jsi v bezvýchodné situaci, věř ve znamení.

Na mě to v tom desátem patře nějak dolehlo, ztratil jsem šálu,  nicmoc jsem ten den nenafotil, k tomu dalších pár věcí po telefonu a cítil jsem se úplně mimo, do toho ty tři archaický libry a tak tam tak sedím s tou horkou čokoládou a najednou koukám, že antireflex v brýlích, odraz v okně, obojí ukazuje "Everything is going to be allright", fakt jsem zíral jak to vlastně všechno do sebe zapadá. Jen tomu uvěřit, ono to asi fakt funguje.

#2 Když chceš cítit svět, sundej fusky.

Nevím kdy vznikly ponožky, ale já si je pamatuju od dětství, stejně tak gumový podrážky. Mám kamaráda a ten kamarád ponožky nenosí. V létě v zimě, je mu to jedno, nenosí je. Neměl je ani v Londýně. Já jo. A tam se to ukázalo. On byl napojenej a já izolovanej. Fakt to bylo znát. Možná to bylo ještě spoustou dalších věcí, ale mě se do příběhu hodí ty ponožky. On to popisuje jako kdybyste chtěli v pletených rukavicích strávit celý den a všechno v nich dělat. Teď si představte takový ty jemný delikátní věci jako dotyky, hlazení, hmatání, osahávání něčeho extra zajímavýho nebo podávání si rukou a tak. Takhle je to i s těma ponožkama. Když vám to někdo vypráví v hospodě a vy máte ponožky v botách a on ne, tak to vyvolá takový lehký soucitně-důvěřivý úsměv, že tomu fandíte a rozumíte, ale nějak pořád přemýšlíte jestli je to fakt tak důležitý. Blbý je, když s tímhle člověkem strávíte víc než pár hodin v hospodě, ale pak s ním jdete z tý hospody i domů, ráno jste svědkem toho jak si ty ponožky nebere a aniž by vám to nutil, začnete nad tím dost přemýšlet. Ještě k tomu, on je tak vehementně informovanej o všem co zrovna v tý a tý části Londýna vidítě a tak máte pocit, že je to těma ponožkama nebo co. No zkrátím to. Při jedné takové kýčovité vánoční chvíli v Covent Garden jsme my ponožkáři podlehli a přímo na chodníku jsme ty ponožky sundali! Fakt dobrej moment, vlítneš do těch samejch lehce propoconejch bot, ponožky strčíš do kapsy a čekáš co bude. A ono faktě něco bylo, najednou cítíš jaký boty nosíš, cítíš jejich vnitřek a skrz ty boty máš pocit, že jsi nohama víc venku. Dobře měli jsme v sobě i nějaký ten předvánoční alkohol, ale ty předsevzetí co jsme si pak bez ponožek dali, platí!

podivné městské scenérie

Leave a comment